Skica novoroční :

2+0+1+7= JEDNIČKA 

 
Nechť je nový rok
svěží jak letnička,
zářivý jak hvězdička,
zurčí jak veselá písnička,
spokojený jak naše dušička,
zdravý jak naše tělíčka.
Tohle je letos má první a poslední básnička. 

 

(31.12.2016 21:55 IvKu)

 

 

Zase jsem skončila v posteli !!!

Od pondělí ležím v posteli a léčím si neduhy, na které jsem si zadělávala několik měsíců.

Znáte to: „ Kovářova kobyla........„ Procházím si postupně fázemi vzdoru, roztrpčení, k uklidnění, trpělivosti a pokoře. Ruším sjednané schůzky, posouvám posunutelné a uvědomuji si, jak mi to krátké zastavení a změna tempa vlastně prospívá, jak je lidské tělo moudré.

Dnes nad ránem spím jak na vodě. Centrifuga myšlenek v mé hlavě nabírá tempo. Snažím se zachytit poselství toho víru.

Pomocí hry s písmeny hledám a pojmenovávám:

N – něco o sobě, náměty k zamyšlení, naslouchání

E – elementární obnova energie, empatie v naslouchání sobě,

M – most k sobě, mentální úklid,

O – objevení moudrosti těla, odstup a pohled na sebe s nadhledem, oddych,

C – cíl směřování, celistvost, citlivost

                            

J – „ jak uvnitř,tak venku“

E – energie

                                                               

D – dech

A – angažovanost

R – radost

Vystoupení z komfortní zóny je vystoupením z nudy, z lenosti, ze stereotypů na cestu objevů, učení se, hledání, na cestu svobody a radosti, plnosti, hojnosti, na cestu lásky. To mě fakt baví, tudy jdu ráda, tady nacházím radost z bytí. Zde je moje cesta zdraví. Jak to máte vy?

S úsměvem a díky

Iva Kufr

Nevhazuj kartu do bankomatu, pokud nevíš, co na

 displeji stojí

Nechť vám příběh poslouží jako vodítko, čeho se můžete vyvarovat, a jako důkaz, že všude na světě najdete lidi s důvtipem a ochotou pomoci.

Přesuňme se společně na chvíli do Číny pod majestátní pohoří Wudang do městečka Wudangshan. Je krásný horký den babího léta. 

 

 

Unavená, zbrocená potem, těšící se na sprchu a zasloužený oběd spěchám po tréninku Taiji a KungFu k bankomatu místní banky. Zběžně pohlédnu na displej s textem ve formě rozsypaného čaje. Automaticky vytáhnu platební kartu a zasunu ji do příslušného otvoru. Karta zmizí a moje oči zírají tím samým otvorem do očí Číňana kutícího cosi na druhé straně uvnitř bankomatu. Solný sloup je v ten moment tvárnou hmotou proti mému tělu.

Budova je zamknutá. Právě je čas polední pauzy a nikde není žádná kompetentní osoba. Množství potu na mém těle se násobí a předešlý tvrdý trénink se jeví brnkačkou. Moje znalost čínštiny v rozsahu dobrý den, na shledanou, maso mi nejspíš nepomůže. Mám však ruce a nohy. Mnou někdy proklínaný čitelný obličej je mi nyní výhodou. Za krátko přichází čínská bankovní úřednice. Ruším ji u oběda, což je i zde neslušné. Mimochodem krátko v tomto případě trvá 20 minut. Hledám po taškách nějaký doklad o mé osobě a nakonec jí podávám svůj pas. Úřednice mu nerozumí, možná ani neovládá latinku. Co teď? Přehazuje v ruce moji platební kartu a dumá. Heuréka, nachází řešení! Porovnávací metodou podpisů zjišťuje, že oba doklady patří jedné osobě. Ta osoba nedočkavě, nejistě a provinile stojí před ní. Spokojená a s hrdým úsměvem na tváři mi vrací pas i platební kartu. Šťastná a vděčná prchám na ubytovnu do sprchy.

Cestou mi dochází, že navrácení karty by mi v Čechách zabralo minimálně 24 hodin a v několika miliardové Číně s minimální znalostí jazyka jsme to zvládly za půl hodiny. S grácií, ženským důvtipem a šarmem.

 

Na motýlích křídlech k umění Taiji, QiGong

Moje cesta k umění Taiji začala, když mi bylo 6 let. Tehdy jsem docházela do ZUŠ na hodiny výrazového tance k paní učitelce Lile Motýlové. Učila mne vnímat mé tělo a rozumět mu. Díky improvizačním cvičením mne naučila vyjádřit mé pocity a přenést mé vnímání do pohybu. Něžně, jemně, avšak důsledně mne vedla k poznání, že bez obsahu není forma. Pod jejím vedením jsem se svým tělem pracovala až do 18 let, kdy jsem odešla na vysokou školu a kdy přišlo období „pohybového temna”.

O mnoho let později, v době, kdy jsem již byla pracující manželkou a maminkou dvou dcer, jsem si začala uvědomovat, že mi stále něco chybí. Na sklonku roku 1999 jsem objevila Sdružení taoistického Taiji ČR a potkala se s mým “adoptivním” bratrem Lu, který se narodil ve stejný den jako můj rodný bratr. Lu postupem času splynul s mou rodinou a stal se jejím právoplatným členem.

To, že jsme s Lu otevřeli vlastní školu Akademii Wudang Kungfu Taiji Hradec Králové, bylo jen přirozeným vývojem toho, že jsme se v taiji našli a oba jsme chtěli víc, než nám dosavadní organizace nabízela. Naším cílem není pouze pohyb jako takový, ale snažíme se mnohem více pracovat i s vnitřními energiemi. Naše výuka je originální, protože kombinuje mé zkušenosti z výrazového tance a studia odborné literatury a znalosti karate, sebeobrany a dalších bojových sportů, kterým se od dětství věnoval Lu. 

Poté, co jsem v Číně navštívila svou dceru-sinoložku, a zjistila jsem, že se ani sama v této obrovské zemi neztratím, vypravila jsem se do Wudangských hor za skutečnými mistry taiji, abych se od nich mohla učit to, co mi žádný evropský učitel předat nedokáže. Přímé setkání s místní kulturou, hodnotami a tradicemi mi pomohl pochopit taiji novým způsobem. V knihách můžeme čerpat mnoho inspirace, ale až skutečným prožitkem jsme schopni na nové podměty nazírat vlastníma očima a vytvářet si vlastní závěry.

Kdy jsem se v Číně setkala s Turkyní Eren Akalin, měla jsem pocit, že přede mnou znovu stojí má oblíbená učitelka tance z dětství. Stejně jako paní Motýlová má i Eren krátké černé vlasy, je laskavá ale důsledná zároveň a pohybuje se s takovou noblesou, že k ní hned cítíte úctu a respekt. Eren svůj život zasvětila zdravotním aspektům taiji, práci s vnitřní energií Qi a ženám. Usiluje o to, aby si ženy uvědomovaly svou vnitřní krásu a svou podstatnou roli ve vývoji společnosti. Díky ní se mi podařilo nasměrovat mé kurzy novým směrem a zaměřit se podobně jako ona na vnitřní energie a na ženy.

Na své cestě jsem potkala mnoho zajímavých osobností, kterým jsem vděčná za to, že mi daly nové podněty, nápady a myšlenky. Byli mezi nimi děti i dospělí, muži i ženy, nebylo jich málo, ale nebylo jich dost. Těším se, kam mne má motýlí křídla ještě zanesou.

SMÍCH - kotva přítomnosti

Zažíváte občas situaci, kdysi se sami sobě musíte smát? Mně se to občas stává a o jednu takovou příhodu bych se s vámi chtěla podělit.
Padám na lůžko, do uší strkám sluchátka, pouštím si meditaci a gestikuluji na muže: „Už tě neslyším, relaxuju.....pšššt!" Nádhera, dostavuje se klid... klid ještě klidnější... tělo se uvolňuje, je mi blaze...
Ouvej, co je to za zvuky? Co mne to ruší? Usnula jsem jak miminko a mužův mobil řve na celý pokoj. Vstávám. Beru přístroj do rukou a pokouším se vypnout zvonění. Telefon řve dál. Zvonění zesiluje a trhá můj sotva nabytý klid na kousky. Na displeji usilovně mačkám slovo STOP, ale on mi nerozumí. S vrčením podávám telefon muži, který jej lehkým dotykem umlčí a s úsměvem mi ho podává zpět.
Nechápu to. Zírám střídavě na muže a na mlčící telefon. Co to bylo? Co se to dělo? Jsem snad blázen?
Ne, nejsem. Chachacha... směju se nejdříve potichu uvnitř a za chvíli už se řehtám na celý pokoj. Muž má totiž tlačítkový telefon a já vypínala svůj dotykový. Můj "autopilot" zabodoval. Než jsem se probrala ze spánku, tak se ujal vlády. Směju se sama sobě a jsem opět v přítomnosti

Proč IVA KUFR ?

 Přišla jsem na svět rychle, překotně. Tak jsem si začala do svého životního KUFRU ukládat svá poznání,   objevy, vítězství a radosti. Rovněž i slzy, smutny, ztráty, pochybení a prohry.
 Jednu polovinu prostoru KUFRU mám vymezenou pro sebe a  druhá je na sdílení se světem, s bytostmi  kolem mne, s Vesmírem, s přírodou,.........

Obsah mého virtuálního zavazadla se postupem času proměňuje. Sem tam něco přibalím a s něčím se rozloučím. To, co mi přišlo jasné a zářící. potemnělo a to, co působilo smutně, se rozsvítilo. Jang přešel v jin a jin v jang. Dnes znám hodnoty, které mají v mém KUFRU pevné místo.

Ptáte se: " Jaké hodnoty ?"     

Jednou je pro mne ŽIVOT V RADOSTI, RADOST V ŽIVOTĚ.

 A tak mne napadá, jak to máte vy?
Co musí za každých okolností obsahovat váš životní KUFR ?

Všem přeji 
radostné teplé jarní odpoledne

 Iva Vlášková