pátek 26. února 2016


Nevhazuj kartu do bankomatu, pokud nevíš, co na

 displeji stojí



Nechť vám příběh poslouží jako vodítko, čeho se můžete vyvarovat, a jako důkaz, že všude na světě najdete lidi s důvtipem a ochotou pomoci.


Přesuňme se společně na chvíli do Číny pod majestátní pohoří Wudang do městečka Wudangshan. Je krásný horký den babího léta. 

 

 


Unavená, zbrocená potem, těšící se na sprchu a zasloužený oběd spěchám po tréninku Taiji a KungFu k bankomatu místní banky. Zběžně pohlédnu na displej s textem ve formě rozsypaného čaje. Automaticky vytáhnu platební kartu a zasunu ji do příslušného otvoru. Karta zmizí a moje oči zírají tím samým otvorem do očí Číňana kutícího cosi na druhé straně uvnitř bankomatu. Solný sloup je v ten moment tvárnou hmotou proti mému tělu.
Budova je zamknutá. Právě je čas polední pauzy a nikde není žádná kompetentní osoba. Množství potu na mém těle se násobí a předešlý tvrdý trénink se jeví brnkačkou. Moje znalost čínštiny v rozsahu dobrý den, na shledanou, maso mi nejspíš nepomůže. Mám však ruce a nohy. Mnou někdy proklínaný čitelný obličej je mi nyní výhodou. Za krátko přichází čínská bankovní úřednice. Ruším ji u oběda, což je i zde neslušné. Mimochodem krátko v tomto případě trvá 20 minut. Hledám po taškách nějaký doklad o mé osobě a nakonec jí podávám svůj pas. Úřednice mu nerozumí, možná ani neovládá latinku. Co teď? Přehazuje v ruce moji platební kartu a dumá. Heuréka, nachází řešení! Porovnávací metodou podpisů zjišťuje, že oba doklady patří jedné osobě. Ta osoba nedočkavě, nejistě a provinile stojí před ní. Spokojená a s hrdým úsměvem na tváři mi vrací pas i platební kartu. Šťastná a vděčná prchám na ubytovnu do sprchy.

Cestou mi dochází, že navrácení karty by mi v Čechách zabralo minimálně 24 hodin a v několika miliardové Číně s minimální znalostí jazyka jsme to zvládly za půl hodiny. S grácií, ženským důvtipem a šarmem.