Nevhazuj kartu do bankomatu, pokud nevíš, co na
displeji stojí
Nechť vám příběh poslouží jako vodítko, čeho se můžete vyvarovat, a jako důkaz, že všude na světě najdete lidi s důvtipem a ochotou pomoci.
Přesuňme
se společně na chvíli do Číny pod majestátní pohoří Wudang
do městečka Wudangshan. Je krásný horký den babího léta.
Unavená, zbrocená potem, těšící se na sprchu a zasloužený
oběd spěchám po tréninku Taiji a KungFu k bankomatu místní
banky. Zběžně pohlédnu na displej s textem ve formě rozsypaného
čaje. Automaticky vytáhnu platební kartu a zasunu ji do
příslušného otvoru. Karta zmizí a moje oči zírají tím samým
otvorem do očí Číňana kutícího cosi na druhé straně uvnitř
bankomatu. Solný sloup je v ten moment tvárnou hmotou proti mému
tělu.
Budova
je zamknutá. Právě je čas polední pauzy a nikde není žádná
kompetentní osoba. Množství potu na mém těle se násobí a
předešlý tvrdý trénink se jeví brnkačkou. Moje znalost
čínštiny v rozsahu dobrý den, na shledanou, maso mi nejspíš
nepomůže. Mám však ruce a nohy. Mnou někdy proklínaný
čitelný
obličej
je mi nyní výhodou. Za krátko přichází čínská bankovní
úřednice. Ruším ji u oběda, což je i zde neslušné. Mimochodem
krátko v tomto případě trvá 20 minut. Hledám po taškách
nějaký doklad o mé osobě a nakonec jí podávám svůj pas.
Úřednice mu nerozumí, možná ani neovládá latinku. Co teď?
Přehazuje v ruce moji platební kartu a dumá. Heuréka, nachází
řešení! Porovnávací metodou podpisů zjišťuje, že oba doklady
patří jedné osobě. Ta osoba nedočkavě, nejistě a provinile
stojí před ní. Spokojená a s hrdým
úsměvem
na tváři mi vrací pas i platební kartu. Šťastná a vděčná
prchám na ubytovnu do sprchy.
Cestou mi dochází, že navrácení karty by mi v Čechách zabralo minimálně 24 hodin a v několika miliardové Číně s minimální znalostí jazyka jsme to zvládly za půl hodiny. S grácií, ženským důvtipem a šarmem.