Zažíváte občas situaci, kdysi se sami sobě musíte smát? Mně se to občas stává a o jednu takovou příhodu bych se s vámi chtěla podělit.
Padám na lůžko, do uší strkám sluchátka, pouštím si meditaci a gestikuluji na muže: „Už tě neslyším, relaxuju.....pšššt!" Nádhera, dostavuje se klid... klid ještě klidnější... tělo se uvolňuje, je mi blaze...
Ouvej, co je to za zvuky? Co mne to ruší? Usnula jsem jak miminko a mužův mobil řve na celý pokoj. Vstávám. Beru přístroj do rukou a pokouším se vypnout zvonění. Telefon řve dál. Zvonění zesiluje a trhá můj sotva nabytý klid na kousky. Na displeji usilovně mačkám slovo STOP, ale on mi nerozumí. S vrčením podávám telefon muži, který jej lehkým dotykem umlčí a s úsměvem mi ho podává zpět.
Nechápu to. Zírám střídavě na muže a na mlčící telefon. Co to bylo? Co se to dělo? Jsem snad blázen?
Ne, nejsem. Chachacha... směju se nejdříve potichu uvnitř a za chvíli už se řehtám na celý pokoj. Muž má totiž tlačítkový telefon a já vypínala svůj dotykový. Můj "autopilot" zabodoval. Než jsem se probrala ze spánku, tak se ujal vlády. Směju se sama sobě a jsem opět v přítomnosti
